Když přijde řeč na irskou architekturu, většinou se mluví o odkazu Keltů, o středověkých hradech, venkovských bílých staveních obehnaných kamennými zídkami nebo o georgiánských a viktoriánských ulicích ve městech. Ne všechny budovy na tomto ostrově jsou však romantické. O některých by leckdo řekl dokonce „fuj!“. Posouzení ale necháme na vás.
Češi mají tendenci označovat všechny strohé stavby z minulého století za „komunistické nebo socialistické krabice“. Často si ale neuvědomují, že jde o trendy, jimiž se architektura řídila nezávisle na politických režimech a státech. Je pravda, že například paneláky a sídliště stojí hlavně v Rusku, v Číně a v zemích někdejšího sovětského bloku. Najdete je ale i všude jinde na světě, stejně jako další „krabice“. I ty nejmodernější země si prošly érou, v níž beton znamenal něco úžasného.
Z historie betonu
Železobeton letos slaví už 150 let. V červenci roku 1867 si ho nechal patentovat zahradník Joseph Monier, který z něj vyráběl květináče. První budovou ze železobetonových prefabrikátů bylo kasino v Biarritzu postavené roku 1891. První výšková budova ze železobetonu vznikla je Ingalls Building v Cincinnati z roku 1903. Na počátku betonové éry byl beton materiál považován za barbarský a stavitelé skrývali betonové stěny například za obklady z kamene. Proto měl také nižší cenu. V období rychlého růstu měst mu moderní architektura zcela odpustila a zřejmě právě v rámci finanční úspornosti vznikaly budovy i z odhaleného betonu. Koncem 20. let 20. století patřil k oblíbeným, a hlavně moderním materiálům. Vezměte si tu ironii: o některých stavbách se dlouho soudilo, že mají železobetonovou konstrukci, ale ukázalo se, že mají ocelovou rámovou nebo cihelnou nosnou konstrukci skrytou pod tenkou vrstvou betonu, aby vypadaly „trendy“. Řeč je například o De la Warr Pavilion od Ericha Mendelsohna a Serge Chefmayeffa nebo o expresionistické Einsteinově věži, hvězdárně a astrofyzikálním ústavu na Telegrafenbergu v Postupimi, opět dílo Mendelsohna.
Funkcionalistické a konstruktivistické „krabice“ se napříč Evropou stavěly už ve 20. letech 20. století a od 50. let téhož století vzdávala řada architektů hold drsnému betonu svými projekty v duchu brutalismu. Výsledkem podobných směrů jsou nepřehlédnutelné masivní budovy se spornou estetickou hodnotou. Ve druhé polovině 20. století přišel betonový boom, protože bylo potřeba rychle opravit válkou poničená města a na malé ploše ubytovat hodně lidí. O stylu se přitom mluvit nedá, šlo čistě o funkci. A právě tento přístup k betonu nejspíš může za to, že dnes máme tendenci považovat vše betonové za ošklivé. Některé „krabice“ však mají architektonickou hodnotu.
Protože tento týden jsme se rozhodli věnovat Irsku, vybrali jsme pro vás ukázky uplatnění betonu na zmíněném ostrově.
Telefonní ústředna v Naas
Krychlová betonová stavba bez oken vyrostla podle návrhu Cathal O’Neill Architects v roce 1980. Její vzhled odráží tehdejší obavy z jaderného útoku a důraz na zabezpečení komunikace. Fasádu tvoří betonové panely 10 metrů vysoké a 1,5 metru široké. Brutální brutalismus. Industriální pevnost z monolitických kvádrů je jakousi nástupkyní normanských a anglo-irských kamenných hradů. Pro někoho je možná ošklivá, ale respekt budí stejný.
Belfast City Hospital
Výška 76 metrů zařadila belfastskou nemocnici mezi tři nejvyšší budovy na ostrově Irsko. Dílo architekta Louise Adaira Rocheho dominuje severoirskému Belfastu od roku 1986. Dodnes se nesetkalo se všeobecným přijetím, čímž si paradoxně vysloužilo slávu. Nejde jen o to, že je žlutá budova „ošklivá“, ona je hlavně nepřehlédnutelná. Ve městě je vidět skoro odkudkoli a do svého okolí nijak zvlášť nezapadá. Je tak výrazná, až člověka fascinuje. A od fascinace není k oblibě zase tak daleko…
Kancelářská budova Fitzwilton House
Pojem křehký brutalismus zní jako oxymóron, a přitom skvěle vystihuje tuto architektonickou odbočku. Projekt vypracovali architekti z Ronald Lyon Estates Architects. V roce 1969, kdy se Dublin dočkal dokončení budovy, zaznělo mnoho nesouhlasných kritik. V tomto případě ale můžeme mluvit o výjimce, protože pozdější generace si na budovu zvykly a uznali, že jistý půvab má. Když se v roce 2016 rozhodlo o její demolici, řada lidí podepsala petici za záchranu jedinečné ukázky moderní architektury druhé poloviny 20. století. Kdybychom ještě chvíli počkali, možná by kanceláře Fitzwilton House považoval za krásné každý.
Sídliště Ballymun flats
Velké dublinské sídliště vzniklo v 60. letech s cílem vyřešit krizi s bydlením. Staré domy v Dublinu doslova padaly na lidi. Město se rozhodlo zbavit slumů a předejít dalším tragédiím. Nicméně přestěhovat sociálně slabší rodiny na jedno místo se nesetkalo s očekávaným úspěchem. Byty rychle vyrostly, ale další občanské vybavení přicházelo příliš pomalu. Sociální problémy se prohlubovaly a paneláky v Ballymunu se v 80. letech staly epicentrem závislosti na heroinu.
V roce 1997 odstartovala revitalizace čtvrti. Projekt v hodnotě dvou miliard eur zahrnoval přes dva tisíce nových „sociálních bytů“. A samozřejmě likvidaci původního sídliště, které sestávalo ze sedmi patnáctipodlažních, devatenácti osmipodlažních a deseti čtyřpodlažních paneláků. Většina byla stržena implozí, jen na nejvyšší a zároveň poslední demolovanou stavbu, Joseph Plunkett tower, se použily mechanické prostředky. Konkrétně hydraulický drtič s dlouhým dosahem, který konstrukci „chroustal“ několik týdnů. Demolice sídliště začala v roce 2004, ale na demolici Joseph Plunkett tower došlo až v roce 2015.
Nový realitní projekt se neobešel bez problémů. Už v roce 2007 se stavba prodražila o deset milionů eur, protože se zjistilo, že pyrit, použitý minerál, může způsobit vážné stavební vady budov. Pak praskla realitní bublina a vše se ještě zkomplikovalo. Zdržela se hlavně stavba obchodů v lokalitě. Na místě původního Ballymun Town Centre mělo vzniknout nové obchodní a kulturní centrum za osm set milionů eur. Společnost Treasury Holdings si v roce 2009 zajistila stavební povolení, ale než stihla zahájit stavbu, místo se stalo součástí portfolia Irské Národní agentury pro správu aktiv. Většina obchodů ve starém centru následně zavřela a sociální problémy se opakují. Lidé v lokalitě nemají práci a nenakupují. Bez toho se v místě neudrží obchody, které by další práci mohly nabídnout. Sice se hodně investovalo do fyzické stránky čtvrti, ale tu sociální se ani za dvacet let obnovit nepodařilo.