Portugalská architektura má bezesporu svá specifika. Jak už to bývá, odráží historii a tradice území, na němž se vyvíjí. Podle některých vděčí za svou originalitu určité geografické izolovanosti, podle nás v moderní době těžila a těží především z talentovaných architektů. Portugalsku stačili tři takoví, aby mohlo mít „vlastní umělecký směr“!
„Escola do Porto“ je světoznámou architektonickou školou, přestože ji lze dost obtížně vymezit. Někteří architekti její existenci dokonce neuznávají právě pro nedostatek přesně definovaných pravidel. Hlavními principy portské školy jsou krása (tedy nejen funkčnost), specifická práce se světlem, kombinace moderních a tradičních materiálů a zohledňování okolí a místní historie. Stěžejní stavby moderní a současné portugalské architektury mají čistý minimalistický design laděný do světlých tónů – bílá barva v posledních letech jednoznačně dominuje jak exteriérům, tak interiérům. Hladké fasády pokrývají častěji ostré rohy než oblouky a setkáváme se u nich spíš s betonem než se sklem. Velmi typické jsou ale i citlivě provedené rekonstrukce. Fernando Távora, zakladatel tohoto proudu, ovlivnil generace portugalských architektů. Jeho nejslavnějšími následovníky jsou Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura. Právě společné znaky tvorby těchto tří autorů vlastně charakterizují celou portskou školu.
Toť k odlišnostem. V čem se Portugalsko od zbytku světa neliší? Tak například ani jemu se nevyhnula ekonomická krize. I zde značně vyrostly nájmy, i zde je bydlení drahé, i zde jsou na okrajích měst chátrající „novostavby“, které se buď nepodařilo obydlet, nebo vůbec dokončit. Působivě je nafotil například Nelson Garrido – snímky si můžete prohlédnout zde.
SAAL a Bouça Housing Complex v Portu
Už zmiňovaný Álvaro Siza navrhl velký realitní projekt, který velmi dobře odráží současnou situaci na portugalském realitním trhu. Původně sociální bydlení ze 70. let 20 století bylo výsledkem procesu SAAL. Tato vládou financovaná iniciativa měla za cíl vyřešit kritický nedostatek bydlení a umožnit lidem opustit slumy okolo Porta a Lisabonu. Politici v roce 1974 oslovili několik architektů a s jejich pomocí během 26 měsíců úspěšně dokončili 170 odlišných projektů, z nichž těžilo přes 40 000 rodin. Budoucí nájemníci a majitelé aktivně komunikovali s architekty a participovali na výstavbě svých domovů od samého začátku.
Bouça Housing Complex se úplného dokončení dočkal až v roce 2004. I přes omezený rozpočet se podle Sizova návrhu podařilo vytvořit tak kvalitní domy, že se do nich po další finanční a realitní krizi nestěhují jen ti nejchudší obyvatelé Portugalska, ale třeba i mladé páry zakládající rodiny nebo umělci, kteří oceňují estetickou hodnotu místa. A samozřejmě i nízkou cenu. Bloky čtyřpodlažních řadových domků jsou propojené pasáží a proložené zelenými plochami i prostory pro komerční využití. Některým se sice Bouça Housing Complex zdá jako uniformní sídliště, ale obyvatelé si komplex chválí a mluví dokonce i o komunitním životě, s jakým se v jiných velkých městech jen těžko setkáte.
Álvaro Siza Vieira (*Matosinhos 1933)
Architekturu absolvoval v roce 1955 na někdejší Škole výtvarných umění Univerzity v Portu, dnešní Faculdade de Arquitectura da Universidade do Porto – Fakulta architektury University Porto, jejíž budovy stavěly podle jeho návrhu. Jeho práce je někdy nazývána poetickým modernismem. Do širšího povědomí se vepsal zejména bazény pro veřejnost zasazenými do skalnatých útesů v Leça da Palmeira, plánováním nízkonákladového bydlení v rámci projektu SAAL, na němž se podílel od roku 1977, nebo rekonstrukcí historického centra Lisabonu zničeného požárem v roce 1888, za niž v roce 1992 získal Pritzkerovu cenu za architekturu. V roce 2014 oznámil, že velkou část svého archivu věnuje Kanadskému centru architektury (CCA), aby mohla být přístupná veřejnosti spolu s dalšími díly moderních a současných architektů.
Většina jeho slavných staveb stojí v Portu: čajovna Boa Nova (1963), Fakulta architektury University Porto (1987–93) nebo Muzeum Serralves (1997).
Současná generace portugalských architektů dělá čest svým předchůdcům. Na závěr už zmíníme jen tři jména a tři zajímavé projekty, které demonstrují jak znaky portugalské architektury, tak nedostatek přijatelných bytů ve městech.
Fala Atelier – Lisabon – proměna garáže na byt
200 metrů čtverečných, žádná okna a omezený rozpočet. Výsledek stojí za to: https://www.dezeen.com/2016/12/17/fala-atelier-converts-windowless-garage-home-young-couple-lisbon-portugal/
Studio WAATAA – Lisabon – proměna kanceláří na byty
Omezení daná prostorem překonal design založený na vyklápění a libovolném upravování. Původní funkci prostoru není třeba respektovat, lze ji nahradit dokonce několika dalšími.
https://www.ignant.com/2017/05/31/a-sleek-lisbon-office-renovation-by-waataa/
Miguel Marcelino – Odivelas – jednoduše proměna špatného bydlení na lepší
Balkóny směřující na sever, tmavé obývací pokoje, tepelné nepohodlí, příliš mnoho stěn, množství chodeb na úkor velikosti pokojů, malé koupelny… I Portugalsko čelí pozůstatkům rychlých a nepromyšlených projektů druhé poloviny 20. století. Byty prý neměly duši – teď ji mají.
http://www.domusweb.it/en/news/2017/05/26/odivelas_apartment.html
