Čína je rozlehlá země, takže bychom v jednom článku jen těžko dokázali vystihnout, jak se v ní bydlí. Titulek článku by asi měl znít spíš „ZaBydlení v Šan-tung“, ale kolik čtenářů by vědělo, že jde o čínskou provincii? Právě v ní, ve městě Ťi-nan, v současnosti žije pětadvactiletý učitel Kuan, který nám svým vyprávěním vykreslil o čínských domech celkem dobrý obrázek.
Za svůj život jsem bydlel na sedmi různých adresách, takže mám co srovnávat.
Venkovské domy teď ale nechám stranou a zaměřím se na byty v Šan-tung. Lze je v podstatě jednoduše rozdělit na starší a novější. Ty starší jsou vlastně také relativně nové. Teprve kolem roku 1980 se začalo Ťi-nan rozvíjet a zemědělské oblasti kolem starého centra se v devadesátých letech a krátce po roce 2000 postupně proměňovaly v rezidenční a komerční části města.
Starší zástavba z přelomu tisíciletí mívá nejčastěji čtyři až šest podlaží a jednoduchý tvar kvádru či krychle. Fasády jsou obvykle šedé nebo světe žluté. Když už se na nich objeví dekorace, pak jen velmi střídmé. Vchody do domů jsou označené čísly a každý je společný čtyřem nebo šesti bytům, podobně jako v českých bytovkách. Prakticky žádný vchod však nemá výtah. Původně v budovách nebylo topení ani přívod plynu, takže každý nájemník si musel zajistit vlastní zdroje tepla, případně klimatizaci. Teprve díky masivní standardizaci kolem roku 2010 mohli obyvatelé těchto starých bytů začít sdílet centrální vytápění a domovní plynovod. Ani na parkovací plochy se při výstavbě nemyslelo, což na některých místech vyústilo v nepříjemnou a trvalou „parkovací krizi“.
Novostavby jsou od pohledu mnohem modernější, připomínají mi americké bytové domy nebo sídliště. Mívají deset až dvacet pater a naštěstí v nich jezdí výtahy! Ke každému bytu navíc náleží parkoviště, ale když o něj nájemník nestojí, nemusí za něj platit. Součástí nové zástavby jsou také obchody, parky a celkově lepší občanská vybavenost. Hlavní vchody do budov jsou zcela běžně hlídané – to u starých domů není potřeba.
Velká výhoda starých bytových domů je, že se jejich nájemníci znají. Obvykle jsou dokonce ze stejné firmy. A málokdo se stěhuje pryč, takže se osazenstvo nemění. Zato v nových bytech už může bydlet kde kdo a někteří v nich dokonce jen pracují. Dnes si pronajímám pokoj v šestnáctipatrové novostavbě. Ačkoli jde o rezidenční budovu, mnoho nájemníků využívá byty ke komerčním účelům – většinou v nich provozují své e-shopy.
Výše nájmu je přijatelná – zatím.
Samozřejmě záleží na tom, kde bydlíte a čím se živíte. Jen pro představu: v Pekingu spolkne nájemné klidně skoro dvě třetiny platu, obzvlášť pokud se živíte například nízkokvalifikovanou prací v kanceláři. V Ťi-nan jsou sice nižší mzdy, ale na nájem padne maximálně polovina měsíčního příjmu. Nájemné však bohužel stoupá rychleji než mzda. Za posledních deset let vyskočilo skoro o 130 %. Ti, kdo byty vlastní, už by klidně mohli dát výpověď a žít jen z nájemného. Nájemníci se naopak musejí uskromnit a kvalita jejich života postupně klesá.
Získat hypotéku bývalo až příliš snadné.
V minulosti byla politika vlády zaměřená na rozvoj realitního trhu, a sice v zájmu HDP. Každý mohl celkem snadno získat hypotéku klidně i na několik nemovitostí. Hlavně když včas splácel. Ale jak hypoteční bublina rostla, přicházely také vládní regulace. Dnes platí, že kdo už nemovitost vlastní a žádá o hypotéku na další, musí nejprve zaplatit alespoň 50 % její ceny. Také daň z druhé nemovitosti zaplatí vyšší než z té první.
Šest milionů lidí a žádné metro!
Město Ťi-nan se vyvíjí podobně jako ostatní města, jen pomaleji. Staré centrum doplnilo koncem minulého století „Nové město“. Farmáři „šli s dobou“, opustili venkovské domy a začali pracovat v modernějších odvětvích. Kromě nového města rostou kanceláře a byty také v blízkosti stanice vysokorychlostního vlaku. Ovšem do centra už to z okrajů šestimilionového města začíná být pěkný kus cesty. Autem trvá cesta od stanice vlaku přes půl hodiny, ale první metro tu vznikne až za pět let. Univerzity a koleje byly z centra přesunuty do „Univerzitní oblasti“ – opět někdejší vesnice. Díky tomu mohou přijímat víc studentů, ale zatím se musí všichni trmácet kyvadlovou dopravou. Při všem tom růstu se naštěstí nezapomnělo na městský park.
Naše generace je svědkem rapidní čínské urbanizace, kterou už má Česko za sebou
Život v Číně je teď velmi dynamický, až neorganizovaný. Všude se něco staví, pořád přicházejí noví lidé a vznikají další firmy. Dnešní výhled z okna může být zítra úplně jiný. Odjedete z města na pár měsíců a po návratu se ztratíte, protože se mezitím ulice změní k nepoznání. Česká republika je mnohem tišší a klidnější. Statická.
Všechno má svá pro i proti. S rozvojem souvisí víc pracovních příležitostí – jak už jsem zmínil, v Číně firmy vznikají jedna za druhou a ty stávající expandují. Ale chybí nám tu pravidla a standardy, například co se ochrany životního prostředí týče. V tom se mají Češi lépe.
Vyhledávač versus obyvatel
Nevěřte všemu, co najdete na internetu! My jsme o Číně našli následující tvrzení, s nimiž Kuan většinou nesouhlasil.
Mnoho bytů, hotelů a obchodů zůstává prázdných celé roky, protože si je nikdo nemůže dovolit.
Ačkoli tu máme pár měst duchů, realitní trhy většiny měst stále zažívají boom. Obchody mohou zůstávat prázdné spíš kvůli prosperitě e-shopů.
Staré čínské domy měly papírová okna.
Nesouhlasím. Jednoduše je měly ze skla.
Typický čínský dům má jednu velkou místnost spíš než několik malých pokojů.
Opět nesouhlasím, je to spíš výjimečné. Většina domů má aspoň jednu ložnici, obývací pokoj a kuchyni.
Někteří lidé tráví hodiny v koupelně, jen aby měli trochu soukromí.
Soukromí mají i v ložnici. Nicméně lidé v některých vesnicích a možná hodně starých bytech nemají soukromé koupelny a musí do veřejných sprch. Tam jim teprve chybí soukromí!
V Číně se topí jen ve stanovených obdobích.
Je to tak. Tato období se přizpůsobují teplotě v daném městě. Nejsou tedy každý rok stejná. Na jihu dokonce nemají centrální topení vůbec, protože i v zimě zůstávají teploty nad nulou.
Výtahy v budovách jsou často vypnuté.
Nesouhlasím. Když v domě výtahy nejezdí, tak proto, že tam prostě ani nejsou.
Voda z vodovodu obvykle není pitná.
Kohoutkovou vodu většinou dodávají lokální vodárenské společnosti, které ji sbírají z různých zdrojů a pak ji chemicky a biologicky čistí, aby dosáhly určitého standardu pro každodenní použití. Lidé jsou tu ale přesvědčení, že je plná bakterií a chemie, takže ji nepijí, dokud si ji nepřevaří.
