Jestli chcete cestovat časem zpět do „devadesátek“ a možná i dál, zkuste si zajet na Kubu. Život tam je úplně o něčem jiném než u nás. Možná těžší, ale pro mnohé může mít velké kouzlo. O bydlení na Kubě nám obstojnou češtinou vyprávěla Agnes, která kdysi z rodné Kuby vycestovala, aby studovala v Československu.
Havana má několik tváří, ale snaží se ukazovat jen jednu.
Havana, hlavní město Kuby, se dělí na „Starou“ Havanu, „Centrální“ Havanu a „Novou“ Havanu. „Stará“ Havana s historickým jádrem se pomalu proměňuje, a to zvláště díky finančním prostředkům, které na Kubu proudí z UNESCO (La Habana Vieja je na Seznamu světového dědictví UNESCO zapsaná od roku 1982). Z těchto financí se podařilo opravit některá náměstí a historické budovy v centru města, mezi nimi i náměstí Plaza Vieja a ulici Calle Obispo, kudy nejčastěji procházejí turistické trasy. Tato místa jsou plná života, hospůdek, muzikantů, návštěvníků, turistů. Málokterý návštěvník však zavítá do úzkých, méně výstavních uliček, často plných odpadu a suti. Na domech jsou typické balkónky plné prádla. Je tu však i hodně budov před zřícením, se zatlučenými dveřmi a okny, nebo opuštěná nákupní střediska.
„Centrální“ Havana se často počítá už k „Nové“ Havaně. Podepsal se na ní duch revoluce – dominuje jí obrovské náměstí, na němž se kdysi tísnily davy, ale dnes zeje prázdnotou a působí poněkud nepatřičně. Podle některých průvodců je „Centrální“ Havana přelidněnou španělskou čtvrtí lidí nižších a středních vrstev a s málem turistických atrakcí. Vedado je jejím moderním centrem s množstvím parků, hotelů, restaurací, divadel a s havanskou univerzitou. Kromě rezidencí tu jsou kanceláře bohatých zahraničních společností investujících na Kubě a ambasády cizích vlád.
A nakonec „Nová“ Havana – luxusní čtvrť hostící diplomatické mise cizích vlád (včetně americké i ruské), vily prominentů, vilky nových „podnikatelů“ a samozřejmě i řadu hotelů lákajících zahraniční turisty na koupání v moři.
Bydlení v centru “staré” Havany – uličky mimo turistický ruch a bez honosných budov opravených UNESCO.
Češi a Slováci mají krásné paneláky… Bytová výstavba v Havaně se zastavila někdy koncem 80. let minulého století, možná i dříve. V 70. letech se tu panelové domy stavěly svépomocí. Budoucí majitelé/uživatelé bytů museli po své každodenní práci odpracovat ještě mnoho hodin na stavbě. Mnozí zanechali zaměstnání a pracovali jenom na panelácích. Ty sice stojí dodnes, ale bohužel bez jakékoliv údržby. Téměř do konce 80. let dostávali lidé byty k užívání zdarma, ale nestali se jejich vlastníky – vlastní je stát. A to je ten problém. Na údržbu bytů a domů totiž stát nemá finance. Místní klima navíc chátrání objektů velmi urychluje.
Pokud měl dům méně než dvanáct pater, na výtah mohli nájemníci zapomenout. Byty tehdy byly jedno- až třípokojové a žili v nich celé velké rodiny. V kuchyni nebyla kuchyňská linka, ale obvykle jen stůl, pár poliček, plynový sporák, lednice, někdy rýžovar. Toť vše.
Uživatelé bytů nemají prostředky na jejich údržbu a opravy, a stát jako vlastník domů a bytů bohužel také ne.
Dnes to s bydlením není o nic lepší. Dnes si rodina o třípokojovém bytě může nechat zdát. Nulová bytová výstavba pochopitelně vede k nedostatku bytů, takže v jednom bytě o ploše 30 m2 se tísní několik generací. Státní byty se nesmějí prodávat ani pronajímat, ale režim přišel na to, že z cizinců lze do státní pokladny získat mnoho potřebných prostředků, a tak povolil přísně kontrolovaný prodej nemovitostí a pronajímání místností („casa particular“). Rodiny tedy kvůli přivýdělku přijímají i podnájemníky (ti dostanou postel v lepším případě oddělenou od ostatních částí bytu nějakou plentou). I někdejší prádelny a sušárny dnes slouží jako obytné místnosti, přestože na Kubě je vysoká vzdušná vlhkost a usušit prádlo není jen tak.
Úzká skupina těch, kdo si na stavbu bytů v panelácích museli připlácet, s nimi smí nakládat více svobodně. Stali se z nich boháči. Byty pronajímají za měsíční plat běžného Kubánce. Obyvatelé státních bytů neplatí nájem, hradí pouze náklady na energie. Nejlevnější je bydlení na severu Kuby, zřejmě proto, že to není příliš atraktivní území: těžba ropy, naftové elektrárny, ovzduší zamořené sírou…
Rozpad socialistického bloku byl pro Kubu velkým šokem a Kubánci nám dodnes nemohou zapomenout, že jsme je nechali na holičkách. Prakticky ze dne na den se jejich jistoty změnily v naprostý chaos a nedostatek.
Na začátku 90. let se Kuba ocitla bez zdrojů energie a musela začít šetřit. Většina domácností vlastnila až do konce 80. let velké „zápaďácké“ ledničky. Lidé museli tyto energeticky náročné ledničky odevzdat a pořídit si nové, úspornější. Za starou ledničku ale nedostali žádnou náhradu a novou pak většinou mnoho let spláceli. Velkou ledničku s mrazákem si dnes z Kubánců může dovolit málokdo. V přepočtu stojí okolo 9 000 Kč. Podobně tomu bylo i s pračkami a žárovkami. Rodiny musely elektrické „žrouty energie“ vyměnit a na vlastní náklady koupit nové, sovětské. K dostání byla jediná značka: AURIKA. Úplný traktor! Tyto hlučné, ale silné a bytelné pračky vydržely dodnes. Když se porouchaly, stačilo do nich udeřit kladivem a běžely dál. V průběhu let se vyměnil tu ventilátor, tu motor. Některé skončily totálně přestavěné. Ostatně stejně jako vyhlášená kubánská auta – hybridy složené z dílů mnoha značek. Vzhledem k těmto podmínkám není divu, že se Kubánci pyšní snad nejšikovnějšími mechaniky na světě.
Doprava na Kubě vás přinutí se zamyslet… Auto si může dovolit málokdo. Vozy musejí jezdit vytížené, takže nabírat stopaře je povinné. Proto na dálnicích ve stínu pod mostem často uvidíte čekat hlouček lidí. Mnohdy dokonce policie určuje, kdo nastoupí do auta, které právě přijelo. Všechny autobusy jsou státní a také nesmějí být prázdné. Neexistuje jízdní řád, cestující na spoj běžně čekají dvě a více hodin. Nikdo neví, jestli autobus vůbec přijede, natož kdy a kde zastaví. Svá zavazadla pak vláčejí klidně i několik set metrů od místa, na němž čekali. Jakmile řidič dojede na konec trasy, zavolá na centrálu. Pokud nemá jinou práci, musí jet na autobusové nádraží a vzít cestující. Když tam nikdo nečeká, musí dostat potvrzení, že může jet zpět do depa. A musí se prokázat prodanými jízdenkami. Kdyby některé z pravidel porušil, dostane pokutu.
Kubánci si povídají víc než Češi – osobně. Počítač doma nemá téměř nikdo, je totiž moc drahý. Stejně tak mobilní telefony. Smartphony bychom tu stejně moc neužili, když máme internet zakázaný. Ale už existují první vlaštovky – možnost připojit se k wifi v městských parcích.
Kvůli bouřkám nebo hurikánům často nejde elektrický proud třeba i několik dní. Není to ale tak hrozné, jak to může znít. Rodiny sedí doma při svíčkách, konzumují zásoby z ledničky a hrají národní hru – domino.
Vyhledávač versus obyvatel
Články na internetu představují Kubu jako chudé a levné místo k životu. Agnes nám ale pomohla uvést některé informace do širších souvislostí.
Elektřina i voda jsou zanedbatelnou položkou. Roční poplatek je 300 korun.
Za energii sice zaplatíte okolo 30 Kč měsíčně, ale měsíční výplata státního zaměstnance (což je valná většina ekonomicky aktivního obyvatelstva) činí zhruba 650 Kč. Výdaje na energie jsou tedy pro místní neúnosně vysoké, zvláště na elektřinu. A na vodu se vůbec nedá spolehnout. Dřív tekla každý den (nebo aspoň každý druhý den) minimálně šest hodin od půlnoci do rána. Dnes neteče i několik dní, na venkově běžně třeba 4 dny. My to však bereme s klidem. Počkáme, až voda zase poteče, a pak si uděláme zásoby. Některé domy přitom mají na střeše zásobníky na vodu, které se musí naplnit před příchodem hurikánu, aby „ukotvily“ dům.
Televizi mají i ty nejchudší rodiny.
Sledování televize je u nás běžné, ale nový, moderní televizní přijímač si může jen málokdo.
Topení na Kubě nepotřebujete. V zimním období teploty neklesnou pod 15 stupňů.
Naštěstí tu teploty nikdy neklesají pod nulu, takže se v bytech netopí. Standardně tu máme 25 °C. Ale občas teploty klesnou na několik dní těsně nad nulu, což je nepříjemné, protože tady skoro nikdo nemá ani topení, ani teplé oblečení.
Velký dík za pomoc při získávání podkladů pro vznik tohoto článku patří Ing. Evě Reinöhlové.