O některých zemích se mluví často, o jiných skoro vůbec. Abychom to trošku napravili, popovídali jsme si o bydlení ve vzácně zmiňovaném Moldavsku s Hankou. Během práce v diplomatických službách tam prožila 14 měsíců a nás samozřejmě zajímalo to nejzajímavější. Takže, jak se žije v Moldavsku?
Baroko k pronájmu
Během hledání vhodného pronájmu jsem si prošla mnoha byty a díky své dobře placené práci jsem si mohla vybírat z toho nejlepšího v nabídce hlavního města, Kišiněva. To mi umožnilo udělat si obrázek, jak bydlí v Moldavsku ti nejbohatší. Komfortně vybavené byty o velikosti nad 100 m2 působily skutečně luxusním dojmem, i když luxus si Moldavané podle mě představují tak trochu cirkusově. V bytech, které jsem viděla, nechyběly napodobeniny antických sloupů, krby, balustrády, zrcadla na stropech, okázalé štuky, pozlacený „barokní“ nábytek a okna ověšená několika vrstvami bohatě řasených závěsů. Nakonec jsem si vybrala na dané poměry střízlivý byt v klidné části centra města, v ulici Bucureşti Strada. Byl ve čtvrtém patře výškového domu obklopeného zahradou s hřištěm pro děti, měl rozsáhlé podzemní garáže a ozdobnou bránu u vjezdu, kde 24 hodin denně „hlídkovala“ ostraha.
Luxusní chudoba
Moldavsko je považováno za nejchudší evropskou zemi a o jeho špatné ekonomické situaci vypovídal mimo jiné i výhled z oken mého nového domova. V okolí bylo na dohled překvapivě mnoho nedokončených výškových domů, přitom některým z nich k dostavění chybělo jen velmi málo. Stejně jako na jiných stavbách v Moldavsku bylo na první pohled patrné, že během stavby jednoduše došly peníze. V tomto případě šlo o pomalu chátrající domy s luxusními byty, které by dle mého názoru beztak bylo obtížné prodat nebo pronajmout. Tomu nasvědčuje i případ „zlatého domu“ nedaleko mého tehdejšího bydliště. V nádherné a výjimečně i zcela dokončené výškové budově bylo trvale obsazeno jen několik bytů. Můj kolega, který tam tenkrát bydlel, si v ní připadal doslova ztracený.
Během svého pobytu jsem nezaznamenala žádný nárůst cen nájmů, ovšem nejspíš proto, že jsou na místní poměry už tak dost vysoké. Platy našich moldavských spolupracovníků byly jistě nadstandartní, i tak se ale všichni, i ti vysokoškolsky vzdělaní, potýkali s nedostatkem finančních prostředků. Dvě kolegyně bydlely přímo v Kišiněvě, další kolegové však do práce v hlavním městě dojížděli z venkova. S rodinami si na živobytí přivydělávali pěstováním a prodejem ovoce a zeleniny.
Moldavané tedy sice nemají peníze na opravy domů, ale zato pečují o sakrální stavby, kterých je v Moldavsku opravdu hodně. Mnoho kostelů či klášterů za sovětské éry zchátralo a až dnes se postupně, a často nákladně, opravují. Pomalu se opět ukazují ve své původní kráse.
Lesk a bída hlavního města
Centrum Kišiněva je rozlehlé a hlavní náměstí je vlastně rozšířením nejvýznamnějšího bulváru – ulice Štěpána Velikého. Podél řady obchodů a sídel mnoha institucí se prohánějí trolejbusy a „maršrutky“ nazývané též „maxitaxi“. Jsou to kříženci taxi a městské hromadné dopravy. Celé město je plné zeleně a pečlivě udržovaných parků. Vedle moderních budov jsou pro Kišiněv typické nepříliš vysoké činžovní domy. Periferie pak patří nám dobře známým panelákům, volným plochám nebo přirozeným parkům, často s vodními plochami, z nichž většina slouží k rekreaci obyvatel města. Většina obyvatel Kišiněva tedy bydlí buď ve starých jednopatrových, maximálně dvoupatrových domech v centru města, nebo na obrovských sídlištích, tvořících prstenec kolem města. Na místní sídliště je však trochu jiný pohled než u nás. Mnohé byty si totiž jejich majitelé vylepšují: kvůli únikům tepla své balkony a lodžie zazdívají a velká okna po přidání pár cihel nahrazují malými okny z venkovských domků.
Čechy, nebo Moldavsko?
Kdybych měla porovnat Čechy a Moldavsko, nemůžu opomínat fakt, že jsem si v Moldavsku žila vysoce nadstandardně. Rozdíly v úrovni bydlení jsou tam přitom propastné. Na jedné straně je tu bydlení na vesnici v malých domečcích, často vybavených jen tím nejnutnějším pro přežití, na druhé straně již zmiňovaný život ve městě. Řekla bych, že v Čechách tak velké rozdíly nejsou. Moldavská krajina, jen mírně zvlněná a protkaná povětšinou jen štěrkovými nebo prašnými cestami, na mě navíc působila celkem fádně, místy až opuštěně. Život na venkově v Čechách mi připadá mnohem malebnější a pestřejší. A na závěr přidám ještě jeden zajímavý úkaz zdejší mentality: pro Moldavany je důležité mít velké a silné auto, kterým se můžou blýsknout na veřejnosti, často i za cenu toho, že budou bydlet doslova uboze. Nepřikládají tedy bydlení tak velký význam. Spíš chtějí ukázat na veřejnosti, že „něco mají“.
Jak se bydlí v Moldavsku: Vyhledavač versus obyvatel
O Moldavsku nám vyhledávač našel spíš smutné informace a Hanka většinu potvrdila. Na závěr ale považovala za nutné dodat: „Atmosféru každého místa dělají lidé a ti v Moldavsku jsou velmi milí a pohostinní. Můj celkový dojem z Moldavska byl i přes zmíněnou chudobu velmi pozitivní.“
– Většina Moldavanů pracuje v zahraničí
Je pravda, že v chudém Moldavsku chybí pracovní příležitosti a lidé jsou tak často nuceni hledat práci v zahraničí. Už tak zoufalá situace se navíc zhoršila, když se Rusko před pár lety rozhodlo nepřijímat moldavské pracovníky. Dalším útočištěm se tak Moldavanům stává hlavně západní Evropa (Itálie, Francie, Německo) a v poslední době prý hlavně Skandinávie. Přesto bych neřekla, že se jedná o většinu Moldavanů, může to být ale většina Moldavanů v ekonomicky aktivním věku.
V roce 2014 se mluvilo o cca 50 % této skupiny a celkem o 1 milionu Moldavanů pracujících v zahraničí z celkové populace čítající 3,5 milionu obyvatel.
– Protože rodiče pracují v zahraničí, o celou domácnost se často starají třeba desetileté děti. Dětské domovy jsou skoro v každém městě a děti, které v nich žijí, nejsou sirotci, jen mají rodiče v zahraničí.
Vydělávat do zahraničí jezdí mladí a schopní lidé, často rodiče, kteří pak ponechávají děti v péči prarodičů. Stává se, že své děti navštěvují jen jedenkrát ročně. Na prarodiče se tím pádem klade velké břímě. Většinou pracují na svých pozemcích na venkově, starají se o domácnost, a navíc dlouhodobě i o vnoučata. Moldavské děti mají 3 měsíce školních prázdnin a automaticky se počítá s tím, že se o ně celou dobu budou starat právě prarodiče. Mluví se o množství dětí žijících na ulici, to však z osobní zkušenosti potvrdit nemohu. Ani jsem nikdy nenavštívila žádný sirotčinec, ale vzhledem k uvedené situaci je to docela možné.
– Domy na venkově jsou většinou dřevěné, lidé zde nechodí do práce a žijí z toho, co sami vypěstují.
Domky jsou typicky nízké, dřevěné či zděné (z vepřovic – nepálených cihel), často bez komfortu splachovacího záchodu nebo vodovodní přípojky. Téměř v každé vesnici je alespoň jedna veřejná studna s rumpálem a pro vodu se pak chodí s vědry přes celou vesnici. Lidé na venkově žijí z toho, co vypěstují, a potraviny téměř nenakupují. Své přebytky naopak prodávají na trzích ve městech. Co neprodají, to zavaří a schovají do spíže. Plná spižírna je chloubou rodiny. Je téměř pravidlem, že venkované zásobují své příbuzné ve městě. Není pravda, že nechodí do práce – mnohde se udržela zemědělská družstva, pracovní místa jsou také například ve službách. Obecně však je v Moldavsku, a obzvlášť na venkově, pracovních příležitostí velmi málo.
– Ačkoli je Moldavsko chudé, ulice Kišiněva jsou čisté a hezké, s historickou i moderní architekturou.
S tímhle tvrzením můžu souhlasit, o čistotu města se zde opravdu starají.
